Ilustrace ke knize V Melounovém cukru
Ilustrace ke knize V Melounovém cukru jsem tvořila jako malé kompozice předmětů. Hlavně kvůli popisu světa, ve kterém se příběh odehrává. Představuji si jej jako měnný mikrosvět, plný cukru. Všechno je zde z cukru. Proto se na téměř všech fotografií objevuje cukr. Zároveň si předtavuji prostor čistě a jednoduše. Snaží se o co nejminimalističtější vyjádřeni. Všechno je foceno zvrchu, což má přiblížit, jak se cítím, když knihu čtu. Já mám pocit , jakoby se mě svět přímo netýkal, jakoby byl jen velmi věrným odrazem našeho dnešního světa.
illustrations for the book In Watermelon Sugar
I created the illustrations for the book In Watermelon Sugar as small compositions of objects. Mainly to describe the world in which the story takes place. I imagine it as a changing microworld, full of sugar. Everything here is made of sugar. That's why sugar appears in almost all the photographs. At the same time, I imagine the space pure and simple. I'm trying to make it as minimalist as possible. Everything is photographed from above, which is meant to approximate how I feel when I read the book. I feel as if the world doesn't concern me directly, as if it is just a very faithful reflection of our world today.
Některé řeky jsou široké jen několik palců. Znám jednu, která je široká půl palce. Vím to, neboť jsem ji změřil a proseděl u ní celý den. Vpůli dne začalo pršet. Všemu tady říkáme řeky. Jsme ten druh lidí.
To je mé jméno.
Tygři, a jak žili, jak byli krásní a jak zemřeli, a jak ke mně promlouvali, zatímco jedli mé rodiče, a jak jsem zase mluvil já a oni v jídle ustali, třebaže mým rodičům to bylo málo platné, v té chvíli by jim už nepomohlo nic na světě, a tak jsme si povídali, dlouho, a jeden tygr mi poradil s násobilkou a pak řekli, abych šel pryč, protože teď chtějí dojíst mé rodiče, a já jsem šel. Večer jsem se vrátil, abych srub zapálil. Tenkrát jsme to tak dělávali.
Zeptal jsem se ho, o čem byly ty ostatní knihy, těch třiadvacet předchozích, a on prohlásil, že jedna z nich byla o sovách. No jo o sovách, a pak jedna o jehličí, hrozně nudná, a další o zapomenutých podnicích, různé teorie o tom, jak to všechno začalo a odkud se to vzalo.
Ve chvíli, kdy jsem vstupoval do jáMORU, změnil se. jáMOR už je takový: stále se mění. K lepšímu.
Kráčel jsem pokojem ke kuchyni. Nebylo tam živáčka, nikdo neseděl na pohovkách podél řeky. Tam se u nás lidé nejčastěji scházejí, anebo stojí v korunách stromů u velkých balvanů: ale ani tam nikdo nebyl. Podél řeky, a na stromech svítily lucerny. Bylo těsně před večeří.
Nedaleko továrny na šindele je socha artyčoku, u pstruží líhně v jáMoru ční desetistopá mrkev, blízko školy stojí hlávka salátu a u Zapomenutých podniků svazek cibule, u různých srubů jsou různé zeleninové sochy a u baseballového hřiště tuřín. Kousek za mým srubem dřepí socha brambory. Nijak zvlášť o brambory nestojím, ale kdysi dávno kdosi zeleninu miloval. Jednou jsem se Charleyho ptal, jestli ví, kdo to byl. ale řekl, že neví. No ale zeleninu musel mít opravdu rád, dodal. To ano, řekl jsem. Hned za mým srube je socha brambory.
Položil jsem jí ruku na její ňadro. Trochu se ve spánku zavrtěla. Sňal jsem ruku z ňadra a ona se nanovo utišila. Byla k pomilování. Z jejího těla stoupala příjemná spavá vůně.
Probudil jsem se dřív než Pauline a natáhl si montérky. Oknem dopadl do místnosti srpek šedého slunce a ležel tiše na podlaze. Přešel jsem k němu a stoupl do něj, a pak jsem měl nohu šedou.
Je to opravdu jednoduché, barvy dnů a melounů následují takhle: Pondělí: červené melouny. Úterý: zlaté melouny. Středa: šedé melouny. Čtvrtek: černé, bezzvuké melouny. Pátek: bílé melouny. Sobota: modré melouny. Neděle: hnědé melouny. Dnes bude den šedých melounů. Nejraději mám zítřek: černé bezzvuké melounové dny. Když je krájíte, nevydávají sebemenší zvuk a jsou velmi, velmi sladké. Výborně se hodí k výrobě němých předmětů. Pamatuji, že jeden člověk dělával z černých bezzvukých melounů hodiny a jeho hodiny mlčeli.
Mám víceméně devět věcí: dětský míč (nemohu si vzpomenout, komu patřil), dárek, který jsou před devíti lety dostal od Freda, sloh o počasí, sadu čísel (1-24), náhradní montérky, kus modrého kovu, Něco ze Zapomenutých podniků, kadeř vlasů, která potřebuje umýt.
Kráčeli jsme opět do jáMORU a drželi jsme se za ruce. Ruce jsou velmi pěkná věc, zvláště když se vracejí z milování.
Víte prd, nemáte páru, oč kráčí. Já jo. Ten váš jáMOR ať se jde vycpat. Zapomněl jsem mnohem víc jáMORU, než kolik ho vy sráči kdy poznáte. Du pryč, stěhuju se do zapomenutých podniků. Tuhle zatracenou krysí díru si strčte za klobouk.
Pokaždé mě ukonejšilo, když jsem tu dívku zahlédl. Nesnažil jsem se vypátrat, kdo je, netoužil jsem ji následovat, ba ani se komukoli zmiňovat, že jsem ji v noci venku viděl. Zvláštním způsobem byla má a těšilo mě ji pozorovat. Byl jsem si jist, že je velmi hezká, nevěděl jsem ale, jaké má vlasy.
A viděl jsem Margaret, šplhala na jabloň vedle svého srubu. Plakala a kolem krku měla ovinutý šátek. Uchopila jeho volný cíp a přivázala jej k větvi, obsypané mladými jablky. Vykročila z větve a pak už stála jen ve vzduchu, sama.
Pak zabalil Margaret do prostěradla, na němž byl přiháčkovám jáMOR v jedné ze svých mnohých a stálých podob. Jedna Margaretina noha čouhala ven. Prsty vypadaly chladně a smířeně.
.. anebo jsem se mohl vypravit k zrcadlové soše a chvíli u ní pobýt. To jsem udělal.
Myslím, že mě poznal, protože se na mě několik minut díval. Nato se opět obrátil a sledoval dokončování hrobky, zasklívání. Zůstal jsem ještě chvíli u řeky a pak jsem se vydal do srubů. Vznešený starý pstruh se otočil a hleděl na mne. Myslím, že na mě koukal ještě poté, co jsem mu už dávno zmizel z očí.
Jen matně jsem viděl sochu toho, koho kdysi zabili tygři, a o němž nevíme kdo to byl. Tygři zabili mnoho lidí, a my jsme zabili posledního tygra a spálili jsme jeho tělo v jáMORU a na tom místě pak zbudovali pstruží líheň.
Jednou se mi zdál sen, že akvadukt je hudební nástroj plný vody, nad ní na drobných melounových řetízcích visí zvonky a voda ty zvonky rozehrává.
Pauline stírala mopem krev a ždímala ji do kbelíku. Když byl kbelík plný, neŽIT zemřel. Sem jáMOR, řekl. Jsi osel, řekla Pauline. A to poslední co neŽIT viděl byla Pauline stojící vedle něho a ždmající jeho krev z mopu do kbelíku.
Šak poznáš, řekl neŽIT. Otevřel nůž. Zřejmě byl velmi ostrý. Tohle je jáMOR, pravil, sevřel nůž a uťal si palec a ten klesl do nádrže plné sotva narozených pstruhů. Z rány vytryskla krev, stékala po ruce a odkapávala na zem.
Přišli jsme si prohlédnout Zapomenuté podniky, řekl jsem já. No dyk máte cestu volnou, zachrčel neŽIT a ukázal k Zapomenutým podniků, které se vypínaly postupně výš a výš, haldy zapomenutých věcí se měnily v hory, táhnoucí se dál, dál a dál, snad milióny mil.
Teď svítily lucerny dvě. Pokoj byl plný věcí ze Zapomenutých podniků. Kam jste pohlédli, všude leželo něco zapomenutého, položeného na něčem jiném zapomenutém. Charley potřásl hlavou. Zapomenutých věcí až hrůza. Nevíme ani, co většina těch věcí vlastně je, řekl do prázdna.
Ty jsou krásné, vzdychla Margaret, usmála se a běžela blíž a začala je skládat do košíku, který si s sebou přinesla. Hleděl jsem na ně, ale nic mi neříkaly. Jestli chcete vědět pravdu, byly spíš ošklivé. Dost.
