Conjunction

Chtěla jsem vytvořit magický prostor, kde kompozice věcí bude jakoby zamrzlá v čase pomocí krystalů soli a vodního skla. Bude je svírat, obtáčet se kolem nich, vytvářet až pohádkový dojem krajiny.  Věci do zátiší jsem vybrala jablko, jako symbol hříchu a života, květinu jako symbol naturálního světa. Obě tyto věci jsou právě alfou a omegou tradičních zátiší propojené experimentální metodou vodního skla a přírodních solí. Vyjádření energie a procesů, které probíhají v přírodě.

Klauzurní práci jsem dala název Conjuction, jako pro okamžik spojení dvou těles v časové shodě, jakýsi průnik. Paralela k venku a vnitřku, kdy okno se stává konjunkcí těchto dvou sfér. Život jedné kompozice, jež se proměnila v zátiší, život odložených a nalezených věcí, jež jsou navždy zakonzervovány v okenním obrazu.
Daniela Chodilová

Tuto práci jsem zvolila pro její čistotu a neuvěřitelnou živočišnost, které z díla čiší. Jednotlivé objekty jsou pro mě ztělesněním klidu, očekávání a příslibem příběhu. Tak jako František Skála tvoří svět malinkého tvora, který si staví trpasličí domeček v lese, nebo malá dívka přeskládává trpělivě malý nábytek v domečku pro panenky, autorka vytváří odraz jejího světa za pomoci vodního skla a speciálních solí. 

Měla jsem jedinečnou možnost, poznat krajinu, kterou místní popisují jako untouched, tedy téměř netknutou krajinu Islandského ostrova, který žije svým životem díky dvoum potkávajícím se zemským deskám, americkou a euroasijskou. Tak jako Daniela používá dva materiály, které spolu reagují, i tady se díky střetnutí odehrává plno malých příběhů vodních gejzírů, horkých vřídel, ledovcům i hlubokým jeskyním. Islandská půda je stále v pohybu a nemalou roli zde hraje právě voda. Vytváří rýhy v kameni, i útesy na černých plážích, na jeskyně je ale krátká a pokud se pohne zem, hledá novou cestu, kudy se vydá.  

Tuto dynamiku demonstruji fotografií obřího vodopádu. Fotografie je velmi jednoduchá, jak barevně, tak kompozičně, přesto z ní je cítit síla a také čistota která je pro dílo charakteristická. Zároveň je třeba ji chvíli pozorovat, než se ujistíme, že jsme obeznámeni se situací, ke které na fotografii dochází.  

Nerada bych autorku urazila tvrzením, že se její dílo pro mě stalo jakýmsi upomínkovým snovým předmětem, který mi otvírá svět krajiny na Islandské půdě. Jako malé sněžítko v skleněné kuličce pozorujeme malé zátiší. Připomínáme si místo a čas, nebo sníme o čase, který přijít má, a o místě, které se chystáme navštívit. 

Barbora Žentelová 
Back to Top