Téma instalace plyne z nedávné osobní zkušenosti. Přesněji řečeno ze zkušenosti s blízkou osobou, která si procházela poruchou příjmu potravy. Téma anorexie ve mě rezonuje delší čas, alarmující se mi zdá i množst- ví lidí v širším okolí, kteří s otázkami váhy a jídla koketují každý den. Stejně jako jiné psychické poruchy, je anorexie společností zametána pod koberec .
Dlouhodobě se problematiky dotýkám, sama vnímám, že stačilo jen málo, a mohla jsem se podobnými věcmi trápit. V citlivém věku jsem se věnovala intenzivně tanci. Taneční prostředí, kde se třikrát týdně objevujete v upnutém trikotu na sále se zrcadly nemusí být milosrdné, a otázky váhy a zdravé stravy jsou častým tématem. Dlouhodobě také bojuji s fotografováním módy, a to hlavně z důvodu podpory modelingového průmyslu s velmi mladými dívkami. Obecně považují naše psychické zdraví za hodnotu, se kterou neumíme pracovat přiměřeně tomu, v jakém množství poruch přibývá.
Zprvu jsem chtěla pracovat s fotografií, ta mě ale v mnohém omezovala. Ani fotografie s textem, ve formě zinu mě neuspokojily, a to hlavně z důvodu nestravitelného množství textu. Video mi otevřelo dveře k práci s výpověďmi. Od původního abstraktního pojetí jsem se vrátila k více dokumentární formě. Abstraktnější
a subjektivnější způsob práce s tématem nevnímám jako uzavřený, naopak. Mé roční intenzivní studium problematiky zanechalo následky v podobě znalostí a schopnosti o problematice mluvit s menší opatrností. Práce s videem je mi poměrně vzdálená, vidím ale její velké přednosti v tom, jak komplexně na diváka může zapůsobit.
a subjektivnější způsob práce s tématem nevnímám jako uzavřený, naopak. Mé roční intenzivní studium problematiky zanechalo následky v podobě znalostí a schopnosti o problematice mluvit s menší opatrností. Práce s videem je mi poměrně vzdálená, vidím ale její velké přednosti v tom, jak komplexně na diváka může zapůsobit.
Inspiraci jsem brala zprvu z rozhovorů s lidmi které znám, z knih a webů, které vznikají. Když jsem se zača- la s dívkami stýkat a mluvit o jejich zkušenostech, začala jsem cítit velkou zodpovědnost. Rozpětí příčin je obrovské a zobecňování je téměř nemožné.
Předpokládám, že jsem se ve formě nechala ovlivnit maratonem Manželských etýd od Třeštíkové, ale i pos- lední vystavenou prací Evy Koťátkové Rozhovory s monstrem, prací Before we disappear od Asmaa Jama, Ar- turem Jafou nebo dokumentem Light. V neposlední řadě jsem se nechala ovlivnit také množstvím výpovědí spojených #metoo a obecnou tendencí osobní témata spojené s psychickou pohodou zpracovávat (Na čom makáš? Od Petera Kolarčika nebo práce Natálie Peterkové o duševním zdraví studentů uměleckých škol) . Dílo navazuje na můj společný projekt se studentkou z ateliéru ilustrace Františka Iblovou, který pracuje s abstraktním pojetím svého vlastního vnitřního přízraku.
Didaktická povaha díla pramení z mé vlastní povahy. Umění vnímám jako cestu ke vzdělání. Nepovažuji dílo za revoluční, ale považuji jej za hodnotné. O problematice poruch příjmu potravy se mluví už na základních školách, ale o to spíš bychom měli problematiku reflektovat intenzivněji, protože množství lidí, kteří si tím prochází neklesá, ba naopak. Nesnažím se komukoliv sypat popel na hlavu, zobrazovat jednotlivé příběhy ani zobecňovat. Doufám, že práce zanechá v divákovi chuť přemýšlet. Nezobrazuji dívky jako odlišné ale snažím se upozornit na blízkost problematiky.
Velkou hodnotu vidím v seberozvoji. Dílo pro mě bylo záminkou k debatě nad tématem, které je pro mě důležité, bylo ale i záminkou k rozhovoru s blízkou osobou, který pro mě nebyl vždy snadný. Dílo sice není autentickou výpovědí dívky- autorky, která si procesem prochází, ale jeho předností je nadhled z pozice někoho, kdo se s anorexií nepotýkal. Zároveň ale s velkou částí dívek mám intenzivní osobní vztah a jejich projev sleduji po delší čas. Vzájemná důvěra je myslím z projektu čitelná a je stěžejní pro výsledek. Důležité pro mě bylo abych nedávala nikomu nikterak návod jak svou váhu snižovat, ale ukázat, že se jedná o běžnou věc. Mě samotnou vedl proces tvorby k většímu pochopení a podobný účinek snad bude mít dílo na diváka.
Projekt bych chtěla rozšiřovat o osobní dokument jedné ženy- matky, která trpí poruchou příjmu potravy již přes 20 let. Dílo by bylo rozšířeno o pohledy rodiny, hlavně dětí a mapovalo by delší časový úsek. O fotografie či video z této další práce, která bude probíhat v následujících měsících, by se dala výstava rozšířit.
instalace NGO DEI
instalace pokoje 2023 - cena poroty
